Pokojové rostliny
Abutilon (podslunečník- mračňák,pokojový javor).
Kvete v létě i v zimě.Má květy bílé, žluté, oranžové, červené.
Květ jednoduchý i plný.Rostlinu umístíme u okna ,na plném slunci.
Přes léto mu prospívá umístění venku, hojná a častá zálivka a přihnojování. Vyžaduje kompostní písčitou zeminu. Vrcholy zaštipujeme a tím dosáhneme košatého růstu a určité doby květenství. Před příchodem mrazů dáme abutilon opět do bytu na světlé stanoviště a teploty až 10°C.
Množí se snadno řízkováním i semenem. Starší rostliny přesazujeme v dubnu.
Beloperone- (chmelníček).
Trvale zelený keříček má světle růžové nebo nafialovělé kropenaté květy,
které by nevynikly, kdyby nebyly červenohnědé zbarvené listeny,
které jsou sestaveny v jednostraně husté klasy. Protože jsou převislé a trochu podobné chmelové šištičce, vzniklo české jméno chmelníček.
V létě chce dostatek slunce a vzduchu. Na světlém okně chladného pokoje přezimuje při 10°C. V létě ho výdatně zaléváme, v zimě jen tolik aby rostlina neuschla. Mladé rostliny přesazujeme i dvakrát do roka, starší zmlazujeme hlubším seříznutím všech výhonů, nejlépe na jaře při přesazování.
Množí se snadno řízky, které stačí ponořit do lahvičky s vodou,
kde zanedlouho zakoření. Když chmelničku dopřejeme dostatek tekutých organických hnojiv, pokvete celý rok.
Campanula- (zvonek).
Zvonků je asi tři sta druhů; mezi nejznámější pokojové patří
zvonek stejnolistý. Bíle kvetoucí se lidově nazývá "nevěsta",
modře kvetoucí je "ženich". Zvonkové květy jsou křehké chlupaté.
Nejlépe roste ve směsi ze tří dílu drnovky, dvou dílu pařeništní zeminy,
dvou dílu listovky, dvou dílu říčního písku a jednoho dílu dřevěného uhlí.
Vyžaduje každý týden přihnojení třeba i průmyslovým hnojivem.
Pěstuje se převážně v květinových truhlících na oknech vystavené
plnému slunci. V polostínu nekvete tak bohatě. Na podzim po odkvětu rostlinu seřízneme asi dvě třetiny. Zvonek stejnolistý je citlivý na mráz,
proto musíme rostliny včas uklidit na světlé okno studeného pokoje,
kde se teplota v zimě pohybuje mezi 5-10°C. Nejlépe se množí dělením zjara, nebo řízkováním od jara do léta. Uříznuté řízky okamžitě ponoříme do vody ,
aby mléko na řezných ploškách nezaschlo. Pak je pícháme do vlhké rašeliny
s pískem a přikryjeme sklenicí. Dospělé rostliny vyžadují dobrou drenáž a
k večeru zálivku odraženou dešťovou vodou.
Cordyline- (dračinka)
patří k tvrdým dřevnatým rostlinkám, které jsou nenáročné. Pravidelně
vytváří svazek listů, na štíhlém kmeni, takže se neprávem považuje za palmu.
V létě může být na plném slunci. Je příjemnou ozdobou bytu, balkónu i zahrady. Přesazujeme ji po několika léty na jaře do směsi drnovky, vyzrálé pařeništní zeminy nebo kompostu, rašeliny a písku (2:2:1:1). Podzemní hlízovité ztloustlé odnože můžeme odlomit, poprášit rozdrceným dřevěným uhlím, zasypat zeminou a rosit. Zanedlouho vyrostou na teplém místě nové rostliny.
Cyclamen- (brambořík)
je rostlina, kterou si nepěstujeme, ale kupujeme v květinářství už rozkvetlou.
Aby nám v bytě vydržela co nejdéle v květu, dáváme jí do chladného prostředí. Nejvíc jí prospěje postavíme -li jí na okno na plné světlo a dáme jí na misku
s vodou, která prosakuje otvorem ve dně květináče. Brambořík nikdy
nezaléváme do listů a květů, neboť rychle zahnívají. Odkvetlou rostlinu
buď vyhodíme, nebo květináč s hlízou postavíme do chladné místnosti a
zaléváme jen tolik, aby hlíza úplně neuschla. Asi v květnu se začnou objevovat nové listy. V té době hlízu z květináče vyklepneme a zasadíme jí do menšího květináče se směsí dobré bukové listovky, pařeništní zeminy, rašeliny a písku
v poměru 2:1:1:1, s nepatrnou příměsí kostní moučky a plného minerálního hnojiva (NPK). Hnojivo dávkujeme velmi opatrně, protože na krychlový metr zeminy se dávají dva kilogramy kostní moučky a čtyři kilogramy minerálního hnojiva. Hlízu mírně zaléváme, až se na podzim objeví poupata a později květy, ale nikdy ne v takovém množství jako při prvním květenství.
Ficus- (fíkus,gumovník).
Fíkusu je celkem asi dva tisíce druhů. Jsou to stromy, liány, keře a
někdy i epifity. U nás pěstujeme asi kolem třiceti druhů. Z nich je stále nejrozšířenější a pro pěstitele začátečníky nejvhodnější známý
Ficus elastika - fikovník kaučukodárný, známý svými velkými
tmavě zelenými, kožovitými listy. V době plného růstu vyžaduje
hodně slunce a venkovního vzduchu. V zimě jej stačí zalít jednou za 14 dní
i za měsíc (podle teploty prostředí). Fíkus spotřebuje velmi mnoho živin,
a proto jej musíme každý rok přesazovat, aby nehladověl.
Nejlépe mu vyhovuje směs listovky, rašeliny, pařeništní zeminy,
drnovky a písku (2:2:2:1). Přesazovat můžeme od března do srpna tak,
abychom co nejméně poškodili kořenový bal. Nový květináč má být jen
nepatrně větší než původní. Mladý fíkus přesazujeme každý rok,
starší za dva tři roky a starý exemplář až tehdy, když se mu rozpadne nádoba.
Z ostatních fíkusu stojí za zmínku Ficus pandurata (fíkus houslovitý).
Má velké kožovité listy tvarem podobné houslím. Je odolnější než ficus elastica, ale nedá se tak snadno množit vrcholovými řízky, protože je mnohem tvrdší.
Fuchsia- (čílko)
je dobře známa všem milovníkům květin. Fuchsie jsou jednoduché,
plnokvěté, hroznovité, visuté a některé i s pestře zbarvenými listy.
Snadno se množí měkkými řízky zeminy, rašeliny a na jaře. Chtějí často
mlžit a zastínit. Starší keře dáme přezimovat v chladné a světlé místnosti a
při velmi skromné zálivce. Staré listy během zimy opadají. Před přezimováním zkrátíme výhony. V létě fuchsie nejvíc kvetou, jsou-li vysazeny na balkóně
nebo v zahradě v polostínu nebo stínu. Často je zaléváme a přihnojujeme
tekutými přirozenými hnojivy s troškou drasla. V bytě fuchsie stavíme
na východní nebo západní okno, ale rostou i na straně severní
ikdyž zde tak bohatě nekvetou. Přesazujeme je každý rok na jaře
do vyhnojené zahradní zeminy, rašeliny a písku. Pokud jsme výhony
nezkrátili před přezimováním, uděláme to při přesazování.
Hoya- (voskovka,perlucha)
má olivově zelené masité listy. Bílé vonné květy rostou v okolíku a
dlouhé výhony mají kořínky. Snadno se množí řízkováním od jara
do podzimu. Řízky mohou mít jen dva lísty. Výhony můžeme ovíjet kolem
různých opor, nebo je necháme růst volně převislé. Na začátku růstu musíme výhon ze řízku přivázat k hůlce. Ani během vegetace nesnáší voskovka
přílišné vlhko. Přesazujeme ji jednou za dva až tři roky do směsi stejných dílu listovky, drnovky a písku. Při přezimování snese teplotu deset
až třináct stupňů C. Odkvetlé stvoly neodřezáváme, pokvetou stále.
Jacobinia- (právenka)
byla dříve známa pod botanickým jménem Justicia. Je to rostlina
s lesklými sytě zelenými listy vejčitého tvaru. Trubkovité květy jsou
červené nebo růžové, setavené v latách. Je to rostlina světlomilná,
která zvlášť v létě vyžaduje plnější oslunění. Snáší ale i rozptýlené světlo, popřípadě i polostín. Nejlépe se ji daří při teplotě 15 - 25°C,
v zimě 12 - 15°C. Zalévat musíme vydatně - v létě by neměla
zemina vyschnout, v zimě zaléváme mírně. V létě přihnojujeme
plným tekutým hnojivem. Přebytek dusíku je nežádoucí,
rostliny pak špatně kvetou. Přesazujeme každý rok od února do května
do směsi listovky, rašeliny, pařeništní zeminy a písku ve stejném poměru. Pravenku množíme řízky, které nařežeme z vrcholu s několika listy.
Nejvhodnější je březen, kdy řízky napícháme do směsi rašeliny a písku a přiklopíme sklenicí. Zakořeněné řízky rozsadíme do květináčku a
mladé rostlinky častěji zaštipujeme, aby rozkošatily.
Totéž děláme i se staršími keříky, aby nevytvářely dlouhé a holé výhony.
Kaktusy-
jsou rovněž vděčné rostliny pro začátečníky. Všeobecně je možno
o kaktusech říci, že jim svědčí na slunném okně, kde je dost vzduchu.
Přes léto je můžeme dát na zahrádku nebo před okno.
Často si pěstitelé dělají starost s přezimováním, ale kaktusům stačí místnost,
kde teplota neklesne pod 6°C a nevystoupí nad 10°C.
Máme-li v bytě málo místa, vyklepneme kaktusy z květináčku,
z jejich kořenů opatrně oklepeme zem, zabalíme je do papíru a uložíme
je třeba ve škatuli nebo kufru na skříni. Na jaře je opět vysadíme.
Kaktusy mají sice rády sucho, ale v našich podmínkách, kde už jsou aklimatizovány, nesmějí v létě nikdy přeschnout; pokud jsou v květináči, neobejdou se bez mírné vláhy ani v zimě. Množíme je několika způsoby; semenem, řízkováním, dělením při přesazování nebo roubováním.
Kaktusů se pěstuje asi na deset tisíc druhů,
včetně rostlin tučnolistých (sukulentních).
Monstera- (filodendron)
patří mezi ovíjivé rostliny, které jsou typické vzdušnými kořeny.
Celkem je monster asi třicet druhů. V našich bytech je nejrozšířenější
M.deliciosa z tropických pralesů Jižní Ameriky. Má dlouze řapíkaté
srdčité listy, které jsou v mládí celokrajné a teprve později se na nich
vytvářejí hluboké laloky a nepravidelné otvůrky. Listová čepel je čtyřicet
až osmdesát centimetrů široká. Velikost listů svědčí o mohutném růstu rostliny, která v pokojových podmínkách zřídka vykvétá. Květ je bílý s mohutným žlutým toulcem. V místnosti vyžaduje světlé místo chráněné před prudkým sluncem
a průvanem. Snese i nižší vzdušnou vlhkost a ústřední topení. V zimě je možno udržovat rostliny i při nižší teplotě, jinak se optimální rozhraní pohybuje
mezi 14 - 20°C. Zaléváme pravidelně, aby kořenový bal byl stále vlhký.
Při nižší teplotě zálivku omezujeme. Rostliny mají raději sušší než
příliš vlhkou půdu. Voda má mít teplotu pokojového vzduchu.
Přesazujeme do směsi listovky, pařeništní nebo kompostové zeminy
a písku (1:1:0,5) s přídavkem kousků dřevěného uhlí.
Passiflora- (mučenka)
je pnoucí lianovitý keříček, s krásnými květy, které dosahují
až deseti centimetrů v průměru. Mučenek je kolem čtyř set druhů,
ale nejčastěji se pěstuje P.coervlea. Nejlépe roste na okně a plném slunci,
které podporuje květenství. Optimální teplota v zimě je 12 - 14°C.
Přílišné teplo a nevětraná místnost škodí. Vzdušná vlhkost by měla být vyšší,
než je průměrná vlhkost v bytě, neboť v suchém bytě opadávají květy.
V době růstu vyžaduje mučenka vydatnou zálivku, rostliny nesmějí přeschnout.
V zimě naopak aspoň po dva měsíce zálivku velmi silně omezíme.
Je to důležité pro další násadu květů. Od začátku růstu až do srpna
nebozačátku září přihnojujeme mučenku dvakrát za měsíc nebo
i každý týden plným hnojivem, pokud možno s větším zastoupením fosforu
a draslíku. Mladší rostliny přesazujeme každý rok po odkvětu jen do nepatrně větší nádoby, staré rostliny za dva až čtyři roky. U starších rostlin ale každý rok vyměníme horní vrstvu zeminy. Nutná je dobrá drenáž. Jako zeminu použijeme směs listovky, rašeliny a písku s přídavkem pařeništní země nebo kompostu. Mučenku je možno množit řízky , které poněkud déle zakořeňují.
V létě se dá pěstovat i v zahrádce na záhoně.
Sansevieria- (tenura - tchýnin jazyk)
je pro svou nenáročnost velmi rozšířená. V dobrých podmínkách
vytváří mohutné trsy s dlouhými, mečovitými listy s příčným pruhováním,
které vyrůstají z podzemního plazivého zdužnatělého oddenku.
Květenství vyrůstá u starších rostlin u země z paždí listů. Je to lata
na delším stonku (stvolu) se sněhobílými až nažloutlými kvítky,
které se rozvíjejí vždy k večeru a velmi pěkně voní. Žádá dost světla a menší množství vláhy po celý rok. Nesmí stát na plně osluněném okně.
Starší rostlinu je lépe v zimě nechat raději suchou, než ji přemokřit.
Nejvhodnější zimní teplota je 18-20°C. Přesazujeme vždy podle potřeby,
když rostlina zaplní nádobu a zdužnatělé kořeny přerůstají přes její okraj.
Tenuře lépe vyhovuje květinová mísa než květináč. Ze směsi zemin má nejraději drnovku, listovku, rašelinu a písek (1:1:2:1) s přídavkem rohové moučky. S.trifasciata Laurentii má zlatožluté okraje. Protože má méně chlorofylu,
je poněkud choulostivější. Tenury rozmnožujeme vždy na jaře dvojím způsobem. Listy rozřežeme napříč, na kousky pět až deset centimetrů. Řízky necháme několik dní ve stínu zavadnout. Za čtyři dny je zapícháme do směsi písku a rašeliny
v truhlíku, ve velkém květináči nebo květinové míse. Dáváme je čtyři centimetry
a mlžíme je nebo kropíme podle teploty v místnosti. Vláha musí být mírná,
ale stejnoměrná. Po čtyřech týdnech se objeví kořeny a náhodilé pupeny. Rostlinky rozsazujeme až později, když jsou větší. Množíme-li panašované
odrůdy, nemůžeme očekávat, že budou všechny panašované.
Většinou zůstane panašovaných asi 25%, ostatní jsou zelené.
Druhý způsob, kterým tenuru rozmnožujeme, je dělení plazivých oddenků.
Při tomto jednoduchém způsobu zůstanou všechny rostliny panašované.
Vallota- (valota)
je vděčná okenní cibulová rostlina. Na podzim vyrůstá ze středu listů
dlouhý stvol (někdy i několik) se sytě červenými velkými květy.
Vyžaduje směs staré listovky, pařeništní zeminy, drnovky a písku (2:1:1:1).
Při jarním přesazování dbáme, aby část cibule byla nad zemí. Množí se tak,
že odtrháváme malé postranní cibulky a rozsazujeme je. Doba klidu není nutná, ale prospěšná. V zimě zaléváme méně, v době vegetace (od jara) přihnojujeme.
V srpnu zálivku omezíme. Valota se často zaměňuje s hvězdníkem (Hyppeastrum), známý pod nesprávným jménem Amarylis,
který kvete v časném předjaří. Zimní teplotu vyžaduje valota mezi 10-12°C.
Zygocactus- (vánoční kaktus)
je rostlina převislého růstu s člankovitými, plochými stonky a nejčastěji
růžově fialovými květy. Nesmí se často přenášet, neboť potom opadají poupata; kaktus nemá také rád přímé slunce. Roste celý rok a prospívá mu časté mlžení. Přesazujeme ho do směsi stejných dílů listovky, rašeliny a drnovky
nebo těžší pařeništní zeminy v březnu vždy po dvou až čtyřech létech.
Po odkvětu bývají články mírně scvrklé, jakoby zavadlé. V této době bychom
měli rostlinám dopřát nižší teplotu a úřestat je zalévat. Po přesazení rostliny mlžíme a stíníme. Od srpna je necháme v mírném polostínu, aby nasadila poupata. Po polovině září přeneseme rostliny do teplejšího pokoje, pravidelně
je zaléváme, ale nestříkáme a hlavně neotáčíme. Vánoční kaktus se snadno
množí řízky, kterými jsou vlastně vrcholové články výhonků.
Pícháme je do směsi drnovky a listovky s pískem.
Zakořeňují rovněž ve vodě.
